Nedokonalostí k radosti

Už před delší dobou jsem zkoušela tužku vyměnit za štětec. Většinou to dobře nedopadlo, respektive nedopadlo to dle mých představ. Vždycky jsem ve všech svých výtvorech viděla jen chyby. Chyba ovšem nebyla v obrázku, ale v mém pohledu na něj. Umění není o dokonalosti. Někdo možná má precizní portréty nerozeznatelné od fotky, jiný si umí vyhrát s barvou, hrou světla a stínů a vtáhnout nás realističností obrazu do krajiny. Ale i oni se učili, i oni dělali chyby a stejně měli radost z toho, co vytvořili. Uvědomila jsem si, že to není o dokonalosti, ale o radosti z kreslení. Proto i když moje výtvory nejsou ani zdaleka dokonalé a mnohdy se ani nepřibližují tomu, co bych chtěla, naučila jsem se z nich mít radost. Prostou radost z tvoření. A proto jsem minulý víkend opět sáhla po štětci, otevřela stoleté vodové barvy a pustila se do malování.

Druhý obrázek měl vypadat naprosto jinak, vlastně to neměla být večerní bouřková mračna, ale noční obloha posetá hvězdami a mléčnou dráhou. Když ale zaschla modrá barva, zjistila jsem, že v tom vidím něco jiného a v hlavě jsem si vykreslila siluety stromů.